Den 7 Summit Day
1.12.2016 - Summit Day - vrcholový den. Člověk se na něj těší a zároveň má v sobě pochybnosti a obavy. Večer jsem opět nemohl usnout a hlavou se mi honilo tisíc různých myšlenek. Co doma? Jaké bude počasí? Bude vichr nebo se Sv. Petr smiluje a nechá nás jít v klidu nahoru. Mám vše v batohu? Jak se asi cítí Zdeněk? Pestrou směsici všeho možného myšlení jsem přerušoval krátkou dřímotou až ve 3:00 vše utnul budík v mobilu.
V noci musel být neskutečný mráz, protože mám zamrznutý čaj v termosce. Nyní je -27 °C. Vystrkuji rychle nohy ze spacáku a šup s nimi do Merino spodek a technických kalhot. Na vršek si beru Merino triko 200 g, tenkou Polartec mikinu a půjčenou horolezeckou péřovou bundu Sir Joseph 8000 II. Na rukou budu mít prstové windstopperové rukavice Kama a horolezecké péřové palčáky Millet. Rozmražuji termosku. A děláme si čerstvý čaj. Na snídani si dáváme rychlou a hlavně výživnou MANU. Náš plán byl následující:
Vylézt "sjezdovku", tak jsme si pracovně nazvali zeleně označenou část při předchozím zkoumání terénu. Pak traverzovat méně svažitým žlutým úsekem směrem k Chilské hranici a následně zakončit výstupem po červené až na vrchol. Jak je vidět na fotografii, znamenal tento plán několikeré obutí a vyzutí maček.
Před 4:00 jsme připraveni. Lezeme ven ze stanu a nepřijemně fouká. Není to zrovna uragán, ale je to i tak dost cítit. Zhruba po sto krocích je potřeba poprvé nasadit mačky. V normálních podmínkách to člověk zvládne na to šup, ale v mrazu, větru a po tmě to už taková legrace není. Pár minut bez palčáků a už jsem cítil štiplavou bolest na posledních článcích i v prstových rukavicích, které jsem měl na rukách. Rychle zpátky do palčáků. Zdeněk měl na sobě jen ty palčáky, mačky nasazoval holýma rukama. První sněhové pole bylo méně prudké, ale kajícníci byli řidce. Bylo potřeba dobře svítit čelovkou a opatrně překračovat mezery. Šlo to pomalu. Následovala další část v suťovisku bez maček. Znovu dolu rukavice a demontovat železa. Již po pár krocích jsme se oba těšili na další sněhovou pasáž. Mačky totiž opravdu dobře držely každý krok a žádné podkluzování nehrozilo.
Sem tam se ohlédnu za sebe, kde je Zdeněk. Ve tmě vidím, jak se pomalu jeho čelovce vzdaluji. Místo 30 kroků a odpočinku přepínám systém na 20 kroků a půl minutky odpočinku. Mělo by mne to určitě zpomalit. Do sluchátek jsem si pustil tohle. Koukám se do země pár metrů před sebe (stejně je zatím prd vidět). Jedna, dvě, tři a další, další a další krok, devatenáct a dvacet. Super mám tři desítky vteřin na odpočinek. Zhruba v 6000 m začínám mít divný pocit na prstech nohou. Tím, jak botu obepínají řemínky maček, nemohu hýbat prsty, aby se prokrvovaly. Mám strach z omrzlin. Sedám si do sněhu a z batohu vytahuji hřejivé sáčky. Sundávám boty i s mačkami a mezi ponožky si vlepuji sáček. Má to hřát až 6 hodin, tak na 40 °C. Nicméně nejprve se asi tak 20 minut cítím hůř než před instalací této vychytávky. Říkám si, že dokud cítím brnění a jde s prsty aspoň trochu hýbat, je to dobré. Postupuji dál stále prudším svahem až na hranu sjezdovky, kde jsem v 8:31. To už je kopec zalitý slunečními paprsky a znatelně se oteplilo tak na -15°C. Podívám se dolů a Zdeněk je teprve tak v polovině této části. Ufff, to má před sebou ještě tak hodinu možná hodinu a půl než bude u mne. Sedám si za balvan, vytahuji mobil a dělám fotky. Pak kameru a točím pár záběrů na památku. Začíná mi být zima. Když jdu do kopce je to v pohodě, tělo si topí, ale jak přestane, je to hned poznat. Musím se rozhodnout, co dál. Čekat a mrznout nebo jít dál sám. Zkouším ještě dalších 15 minut čekat za balvanem. Nejde to. Tělo se začíná bránit chladu třesem. Začínám kašlat. Sakra, co dělat? Zkouším mávat na Zdeňka rukama s holemi, ale má sklopenou hlavu a mé volání ve větru neslyší.
Začínám v hlavě trochu počítat. Jsem v 8:30 ve výšce 6100 m. Vyšel jsem z 5750 m ve čtyři. Tedy za 4,5 hodiny jen 350 výškových metrů. Před sebou jich mám ještě dalších takřka 900. Při stejné rychlosti by to bylo cca dalších 11 hodin výstupu. Takže neměl bych čekat, ale naopak přidat do kroku. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale rozhodl jsem se jít dál sám, jinak bysme tam nevylezli za světla, a co teprve návrat zpět. Zdeněk si musí nějak poradit. Vyrážím dál.
Naštěstí hned za hranou sjezdovky se terén značně zlepšil. Tedy sklon se výrazně zmírnil. Místo sněhu a ledu jsou nyní pod nohama kameny. Navigace mne tlačí někam doleva. Věřím ji a tlačím se kolem menšího návrší z levé strany. Při návratu již vím, že to byla zbytečná obchůzka a šlo jít mnohem kratší cestou vpravo. Ztratil jsem tak minimálně 30-45 minut. Celkově jsem začal být z trasových bodů v navigaci otrávený a zmatený. Kličkoval jsem v tom svahu a snažil se najít správný směr. Taktiku s dvaceti kroky jsem opět prodloužil na kroků 30. Cítím se dobře. Nic mne nebolí, to je hlavní. Navíc se vítr skoro utišil. Jenže idylka dlouho netrvá. Po hodině chůze v suti si musím kvůli dalšímu ledovému poli obout mačky. Vyrazím přes kajícníky podle GPS a po půl hodině chůze docházím k prudkému svahu z velkých kamenů, které bez vybavení prostě nepřelezu. Jsem ve výšce 6572 m. Opouští mne náhle chuť jít dál. Sakra, tam prostě nevylezu. V hlavě mi to šrotuje. Pak kouknu na hodinky a je teprve 10:55. Jejda, vždyť mám ještě moře času na nějakých 320 výškových metrů. Tak jo. Vytahuju z batohu energetickou tyčinku a čaj. Sedím na balvanu a doplňuji důležitou energii. Tělo rychle regeneruje. Cítím se najednou lépe a mám chuť znovu jít bojovat. Vidím Zdeňka. Je tak kolem 6200 kousek za hranou sjezdovky. Zkouším mávat a volat. Červenou bundu by mohl vidět. Bohužel mne nespatřil. Balím termosku a zjišťuji, že jsem někde ztratil čelovku - safra. Byla se mnou v Nepálu i na GR 20 na Korsice. Je mi to líto. Musím teď obejít ty balvany.
Scházím asi tak 40 výškových metrů dolů a obcházím kameny zprava. Najednou se přede mnou otevřel široký zasněžený svah se čtyřmi obrovskými šutry. Kolem těch se dalo hezky stoupat nahoru v připnutých mačkách. Asi tak v 6700 m mne navigace opět tlačí vlevo do prudkého suťovitého svahu. Já idiot ji opět věřím, sundávám mačky a jdu tam. Po cca 300 metrech již vím, že jsem to zvoral. Snažím se dostat vpravo a zpátky dolů se mi opravdu ani za mák nechce. Za malým kameným převisem nacházím zbytky nějakého ztroskotaného vrtulníku a vzpomínám si na pana Reinose, který ve Fiambale mluvil o nějakém heliportu pod vrcholem. Jejda už se to blíží mi hned blesklo hlavou. Dál se tlačím vpravo a říkám si, ty blbe, přece, když půjdeš pořád nahoru, nemůžeš vrchol minout :-). Přicházím k červeně zbarvené skále. Tu jsem viděl zdola, že vede až na vrchol. Výborně!!! Teď už jen vylezu nějakým 80 výškových metrů v téhle hromadě kamení a je to. Dávám si zbytek energetické tyčinky, přepínám zpět na 20 kroků + oddech a vyrážím. V červené skále se jde blbě. Kameny jsou volné a ujíždí pod nohama. Za chvíli měním systém na 10 kroků. Začíná se zvedat ledový vítr. To byla předzvěst vrcholu. Byl to totiž Chilský vítr, který olizoval vrcholek od západu. Těch 80 výškových metrů jsem ke konci lezl po čtyřech.
Ve 12:55 hod. se však najednou přede mnou rozevřel obrovský prostor a já byl po 9 hodinách dřiny na vrcholu. Nechtěl jsem tomu ani uvěřit. Jsem tu! Ojos del Salado mne pustil až nahoru. Po zádech mi proběhl mráz, ale tentokrát to nebylo z chladu. V hlavě se mi honila směsice úžasných pocitů. Oči nevěděly, kam se dřív podívat. Všude obrovský až nekonečný prostor. Jasně lze pozorovat, jak je Země na obzoru kulatá. Tam je Laguna Verde v Chile, tam je kráter sopky, dam další a větší. Chilský vrchol Ojose je hned vedle. Je opuštěný. Fotím, točím, věším vlajku a hlavně jsem neskutečně šťastný. Úžasný zážitek, který si jistě zapamatuji do své smrti. Rozepínám si kapuci a kousek bundy. Dělám si selfie na památku. Jsem nahoře asi 10 minut a začíná mi být zima. Endorfiny a emoce už boj s -25°C a větrem začínají prohrávat. Lehám si za menší kameny a hledám závětří. Jo tady ještě pár minut vydržím. Vytahuji z bundy Nutridrink a obědvám :-). Přitom si vše ukládám v hlavě, jak říká můj syn Honzík, to budou klíčové vzpomínky. Do kapsy si vkládám pár kamínků na památku.
Ve 13:15 zahuji sestup dolů. Říkám si, že tak za 3 hodiny bych mohl být ve stanu. Neujdu ani 500 m a v suťovisku mi ujede pod nohou kámen a já padám na levý bok a stehno na další ostré kameny. Ležím tam rozpláclý v šutrech. Za pár vteřin zkouším vstát a krom naraženého stehna a boku je vše dobré. Hlavou mi blesklo, co bych tu dělal s vymknutým kotníkem nebo zlomenou nohou? Ty vo*e, to by byl průser. Od toho okamžiku nešlápnu na žádný šutr, dokud nemám pevně zapíchlé trekové hole jako oporu. Jakmile vidím trochu sněhu, tak odhazuji lenost a nasazuji mačky. Hroty mne přece krásně drží. Raději si zajdu dalších cca 500 m vlevo k Chilské hranici, jen abych šel po sněhu a ledu. Dolů to jde znatelně rychleji. Zdeňka nikde nevidím. Místo 3 hodin jsem šel dolů hodiny 4. Celkem tedy Summit Day =13 hodin v kopci. Jsem vyčerpaný. Přicházím ke stanu, kde odpočívá Zdeněk. Přišel prý chvíli přede mnou. Otočil se v 6400 m, protože by to nahoru prostě nestihl včas. Dáváme si čaj, já mu ukazuji video z vrcholu. Vidím, jak ho to mrzí, že tam nebyl se mnou. I mne to hrozně mrzí. Ještě než usneme, domlouváme se, že pokud bude ráno v pohodě, zkusí to ještě jednou...
