Den 4-5 Aquas Vicuňas - El Arenal (Base Camp)
28.11.2016 - No, co myslíte... Byl v noci vítr? Spal jsem? Jasně. Fučelo do rána a nespal jsem už třetí den. Naštěstí krom zívání po celý den a sucha v krku nemám jediný zdravotní problém. Hlava už nebolí ani trošku. Užívám si každou chvilku. Na předchozích expedicích jsem míval potíže s koleny při sestupech nebo s kyčlemi apod. Tentokrát je znát skvělá příprava před cestou a také mohu poděkovat partnerům z Fit Fitnesstip v Novém Jičíně, kteří mne již s předstihem vybavili skvělými doplňky na klouby apod. Za 11 měsíců roku 2016 jsem naběhal 2222 km a tělo bylo dokonale připravené. To, že má člověk modřiny od batohu, to je prostě normální. Však si naložte 25 kg na záda, udělejte si procházku na Lysou Horu a uvidíte :-).
Dnes završíme první fázi výpravy. Tedy dostaneme se do místa zvaného El Arenal. Zde vytvoříme Base Camp. To bude místo naší poslední přípravy před výstupem. Už jen samotné vylezní z teplého spacáku chce odhodlání. Stačí se podívat na tropiko stanu a jsou na něm zmrzlé vločky nebo jinovatka, či, co to je. Zdeněk, který je zabalený ve svém péřovém Jurkovi až po oči, mi hlásí, že byl o půlnoci na toaletě (rozuměj, šel 3 m od stanu) čůrat a na teploměru ve stanu bylo -20°C - brrrr. Poprvé dnes měním coolmaxové ponožky za něco teplejšího. Vytahuji z batohu Merino ponožky WHI 900 od Lasting.eu.
Vstáváme až v 8:00, snídaně jsou "oblíbené" vločky, čaj a já si pro zlepšení nálady dělám žampionovou hrníčkovou polévku. Od teď už každé ráno nejméně hodinu připravujeme vodu na pití. Znamená to jít v ledovém větru cca 50 m nalámat nebo naškrábat led z kajícníků do hrnce a na vařiči hezky nechat roztát. Z části si děláme pytlíkový zázvorový čaj ke snídani, z další části si plníme termosky. Zbytek vody nalejeme do plastové láhve a modlíme se, ať zamrzne, co nejpozději.
Dnešní etapa začíná v 9:15 prudkým stoupáním nejprve kolem kajícníků, ale po chvíli již musíme do nich. Je to poměrně nebezpečné, protože jsou místy velké mezery mezi jednotlivými ledovými jehlany. Naštěstí je led a sníh z noci ještě přimrzlý a kajícníci nás drží. Po sněhovém úseku přichází cca čtyři hodiny chůze do kopce v suťovisku. Klasika - uděláš krok dopředu a čtvrt kroku sjedeš zpět. Oceňuji zde gumové lemy na mých botách Garmont Nebrasca. Kameny jsou ostré jako břitva a zcela jistě by poškodily kůži svršku nad podrážkou. Vítr je stále silný. Vidíme před sebou nějaké sedlo. Podle průvodce by to mělo být tak 5500 m.n.m. V sedle jsme kolem 14:00 a jen vystrčíme nos do sedla, sráží nás neuvěřitelně silné poryvy větru zpět odkud jsme přišli. Takové milé přivítání od Ojose. Bojujeme chvíli a vítězíme, jsme nakloněni proti větru a zkoušíme fotit a točit výhled na obrovský kráter s jezerem a první "bližší" výhled na Ojos del Salado.
Po 4 dnech jdeme poprvé chvíli s kopce. Velmi příjemná změna, že motor jede na volnoběh. Sestupujeme cca 100 výškových metrů (což nás na druhou stranu po dřině nahoru dost mrzí). V dálce vidíme dva velké kameny a menší okolo. Naivně se domnívám, že je to tábořiště Al Arenal. Shazuji tam batoh sedám za balvan do závětří, vytáhnu Garmina a oči mi vyskočí z důlku, jak kocourovi Tomovi, když mu Jerry něco vyvede. Base Camp je ještě 3 km daleko! Šmankote. V téhle výšce to jsou další 2-3 hodiny. Čekám na Zdeňka a trochu se mu bojím tu zprávu říct. Dáváme čaj, Zdeněk vytahuje tabulku čokolády. Kousek si vezmu a odpočíváme. Nakonec jdu s pravdou ven a sděluji tu nepříjemnost :-). Dál vyrážíme po cca 30 minutách.
Cesta vede opět kajícníky, které se už díky slunci sypou pod nohama. Zrádná pasáž přechází v geologicky neuvěřitelně zajímavou plošinu. Nestačíme zírat na úžasné tvary a barvy černých, červených, zelených, bílých i růžových kamenů. Úplně si představuji tu nesmírnou sílu a žár, který vychrlil ze sopky různé horniny a spojil je dohromady v tyto útvary.
V 18:15 hledám s GPS v ruce místo, kde má být údajně tábořiště. Na zadaných souřadnicích je skála velká jak Titanic a kolem kajícníci. Tady něco nehraje. Chodím kolem, jak mlsný pes kolem pohozené Ostravské klobásky a pak uvidím kousek "plácku", tak akorát pro náš stan. Jsou tam sice nějaké kameny, ale i takový písek, takže něco vysbíráme a něco se podle mého soudu samo zaboří do toho písku. Zdeněk je v nedohlednu. Stavím stan sám, protože chci, aby ho ohřálo ještě aspoň chvíli slunce. Zdeněk přichází až za hodinu totálně vyčerpaný. Je mu zima a tělo bojuje. Třepe se, jak ratlík. Rychle mu vařím čaj, vybaluji svůj péřový spacák a přikrývám ho. Třes neustává a voda ze sněhu roztává nekonečně dlouho. Po dlouhých 20 minutách už parťák srká zázvorový čaj a je mu lépe. První věta, co mi pak sdělil, že zítra zde budeme odpočívat. Sám jsem to považoval za skvělý nápad. Stejně jsme měli časovou rezervu a podle předpovědi počasí, to mělo takto slunečně ještě pár dnů vydržet.
29.11.2016 jsme tedy celý den nevystrčili nos z Base Campu - GPS našeho tábořiště S 27.14479, W 068.49635 - 5562 m.n.m. Vyspávali jsme si do 9:30, pak pohodová snídaně, hádejte, co bylo...? Na oběd jsme si dali MANU (přece se nebudeme unavovat vařením). Leželi jsme, povídali si, občas si některý odskočil mezi kajícníky zakadit. Přes den jsme našli místo s tekutou vodou. Taková pohodička, jako v autokempu na Macháči :-), která se změnila až v noci na 30.11.2016, ale o tom zase zítra...
